Žena po 65 letech promluvila o tom, jak Rudá armáda znásilňovala Němky

Gabriele Koeppové bylo patnáct, když ji opakovaně znásilnili sovětští vojáci. Nyní o tomto traumatu, s nímž s celý život nevyrovnala, napsala knihu nazvanou „Proč jsem musela být dívka“. Jde o první německou publikaci o tomto citlivém tématu, která v Německu vyšla pod vlastním jménem.

Dnes osmdesátiletá paní Koeppová se nikdy nezamilovala, nikdy s nikým neměla poměr. Dodnes špatně spí. „Stejně bych při tom nic necítila. Pro mě byl sex jen násilí,“ říká žena, která dodnes slyší sovětské vojáky říkat dvě děsivá slova: „Frau, komm!“, „Pojď, ženo!“

Odborníci mají za to, že v závěru války sovětští vojáci znásilnili na dva miliony německých žen. Soudí se, že to byla pomsta za zvěrstva, jichž se němečtí vojáci dopouštěli na dobytém sovětském území. Z pozdějších rozhovorů s řadou takto postižených žen vyplynulo, že každá z nich byla v průměru znásilněna dvanáctkrát. Vojáci Rudé armády neměli slitování, v jejich rukách skončily osmileté holčičky i devadesátileté stařeny. Mnoho žen přitom zemřelo.

Schovala se pod stůl, ale vytáhli ji ven

Paní Koeppová koncem války žila s matkou a mladší sestrou v dnešním polské městě Pila. Stejně jako statisíce dalších německých rodin žijících ve východní části tehdejšího Německa i u nich doma měli strach z postupující Sovětské armády. Koncem ledna roku 1945 matka dcerám řekla: Sbalte si to nejnutnější a utečte do Berlína.“ V rozhovoru pro časopis Der Spiegel to Gabriela Koeppová komentovala slovy: „Bylo to, jako by nás rovnou poslala na porážku.“

Příštího dne se obě dívky vtěsnaly do nákladního vlaku, který mířil do Berlína. Ať už lokomotivu vyhodil do vzduchu dělostřelecký granát nebo sovětský stíhač, faktem je, že se vlak zastavil kdesi uprostřed polí. „Chtěla jsem ven, ale vagón byl zamčený. Tak jsem se vysoukala z okna. Má sestra zůstala uvnitř. Už jsem ji nikdy nespatřila,“ vzpomíná paní Koeppová.

Příštího dne se ocitla v jakési malé vesničce. Vzpomíná si, že byla v spolu se spoustou dalších uprchlíků v jakési místnosti. Když kdosi řekl, že ve vesnici jsou Rusové a prohledávají domy, schovala se pod stůl. Pak vojáci vtrhli dovnitř a ptali se: „Máte tu nějaká děvčata?“ Jakási starší žena zakřičela: „Kde máme naši malou Gábinu?“ a vytáhla dívku zpoza stolu.

Nenávidím vás, nenávidím…

Venku ji vojáci vtáhli do jednoho z vyrabovaných domů a dvakrát znásilnili. A znovu dvakrát hned příští ráno. „Nebrečela jsem. Jen jsem cítila, jak ve mně narůstá nenávist,“ říká dnes.

Její utrpení skončilo až po dvou týdnech, kdy se jí podařilo dostat na vzdálenou zemědělskou usedlost, kdy vojáci nebyli.

Znásilňování v té době dosáhlo takových rozměrů, že dokonce i německá katolická církev tehdy zvažovala, zda některým obětem nepovolit potrat.

Po patnácti měsících se Gabriela Koeppová v Hamburku setkala s matkou. Snažila se s ní o nedávném utrpení, o bolesti a studu mluvit, matka však nic takového nechtěla slyšet. „Bylo jí to nepříjemné, zřejmě cítila vinu za to, že mě a sestru poslala přímo do náruče Rusům.“

Na otázku, proč se rozhodla napsat o svém válečném traumatu až nyní, odpověděla: „Byla jsem tehdy pořád ještě dítě a sepsání oněch dávných událostí v mém životě pro mě nebylo snadné. Ale zatím nikdo pod vlastním jménem něco takového nenapsal. Bylo to na mně. Neměla jsem jinou možnost.“