On-line rozhovor: Listina práv a svobod EU by pro Česko mohla opět platit

Je to výsledek skutečnosti, že v unii mají stále rozhodující slovo členské státy, v daném případě šéfové států a vlád. Proto také nejspíše neměl šanci bývalý britský premiér Tony Blair. Z hlediska těch, kteří včera volili, to vypadá jako výhoda, ale pro obraz unie ve světě, pokud dvě nové tváře nebudou mít prostor k samostatnosti, to bude nevýhoda. Proč se bavit s někým v Bruselu, když se rozhoduje v Berlíně, Londýně, Paříži atd. atp.? Zkušenost nás však učí, že i neznámé tváře dokážou překvapit. O Jacquesovi Delorsovi v roce 1985, kdy se stal předsedou Evropské komise, taky nikdo nic moc nevěděl.

Největší změnou se jeví větší počet oblastí, kde se bude rozhodovat kvalifikovanou většinou, navíc jinak definovanou, než podle dosavadní smlouvy z Nice. Až při hlasování se ukáže, zda to bude fungovat jako dosud, kdy se většinou dojde k tak všeobecné shodě, že se někdy ani nehlasuje. Případy, kdy skutečně rozhodovala kvalifikovaná většina, byly dosud velice řídké. Pokud by počet těchto případů zvýšil, znamenalo by to, že by byl větší počet případů, kdy by některý stát či skupina států musely podřídit většině. To by byla skutečně podstatná změna, zatím jí však nic nenasvědčuje.

Z hlediska pravomocí popsaných Lisabonskou smlouvou je na tom o něco lépe budoucí paní ministryně, zatímco "unijní prezident" bude mít kolem dvou desítek stálých spolupracovníků, zahraniční služba unie má mít příští rok několik stovek zaměstnanců a do budoucna dokonce několik tisíc. Oba však budou plnit vůli členských států. Stálý předseda Evropské rady by měl hlavně řídit summity EU, vysoká představitelka pro zahraniční a bezpečnostní politiku má být tváří unie navenek. Bude tedy hodně záležet na nich, jak se dokážou prosadit.

Unie by jistě silnou osobnost potřebovala, ale rozhodují členské státy, v daném případě šéfové států a vlád, kteří nestáli o to, aby je někdo převyšoval. Pokud chcete slyšet můj tip, tak bych zmínil například Pascala Lamyho, který se v Komisi osvědčil při vyjednávání v rámci Světové obchodní organizace a v posledních letech i v čele této organizace. Tony Blair by také nebyl špatný tip, kdyby neměl snadno napadnutelné slabiny a navíc o něj nestály menší státy, konkrétně země Beneluxu.

Kus i je už výše. Navíc byli pod tlakem nutnosti vyhnout se blamáži, kdyby se dohodnout nedokázali. Času na vyjednávání ve finále měli málo, proto se obejevily i výtky, že Švédkso například promarnilo příležitost k intenzivním neformálním konzultacím na slavnosti k výročí pádu zdi v Berlíně.

Teoreticky to možné je. Záleži na tom, jaké bude složení nejvyšších ústavních činitelů a Parlamentu ČR. Čistě teoreticky nelze ani vyloučit možnost, že obě komory parlamentu by přijetí Listiny prosadily jejím opětovným přiejtím ústavní většinou. To se již při ratifikaci Lisabonské smlouvy fakticky stalo, ale prezident tomu svými kroky zabránil. Otázka je spíše pro ústavní právníky, případně pro Ústavní soud. Otázka je, co by se dělo, kdyby se způsob vynětí Listiny nědko stěžoval u Ústavního soudu.

Britové o Blaira bojovali do poslední chvíle. Proti vůli Francie, Německa a Beneluxu však neměli šanci. Proto přijali "druhou nejlepší možnost", baronka Ashtonová bude "tváří unie navenek" a zároveň místopředsedkyní Evropské komise. Ta zase není tak špatný výsledek. Brity oslabovalo i ty, že Balirovu nominaci tvrdě napadali toryové.

Vyjednávání je hlavně neoficiální a ještě více neveřejné. To se snažili napadnout Poláci, když požadovali, aby s jednotliví kandidáti představili na summitu v jakémsi slyšení. To však bylo tvrdě odmítnuto, protože osobní dispozice uchazečů nejsou tím rozhodujícím. Větší země mívají větší vliv, to je nepochybný fakt, ale to automaticky neznamená, že střední a menší země jsou mimo hru. Viz úspěšné zablokování Blaira trojicí Beneluxu a nakonec i volba van Rompuye, který je premiérem desetimiliónové Belgie,tedy státu srovnatelného s Českem.

Je třeba rozlišovat. Francie a Německo si funkce nerozhodilo, vybráni byli zástupci Británie a Belgie, tedy jednoho velkého a jednoho středního či menšího státu. Nevím, kdo tvrdí, že "nová silná Evropa" je výhodná pro Irsko nebo Česko, ale myslím si, že pro Česko je lepší být uvnitř Evropské unie než mimo ni. Viz postavení například Norska, které sice - protože má v Evropské unii mnoho obchodních zájmů - přijalo takřka kompletně uniní legislativu, ale když se o ní rozhoduje, musí čekat, co si členové unie v Bruselu dohodnou. Ostatně, do společné pokladny, viz takzvané morské fondy, přispívá také.

Teoreticky to možné je, pokud bychom byli při nějakém hlasování byli přehlasováni kvalifikovanou většinou jiných států. V praxi záleží na naší schopnosti vyjednávat, argumentovat, nacházet pro prosazování vlastních zájmů spojence. To je pravidlo platné v mezinárodní politice obecně a v Evropské unii tím více. Pro případ, že by byla nějakým rozhodnutím o dalším přenosu pravomocí ohrožena suverenita, si Ústavní soud svým rozhodnutí k ratifikaci Lisabonské smlouvy vyhradil právo takový krok posoudit. Podobné právo vyjádřit se k k takovému kroku si vyhradil i český parlament. Krajním krokem, který umožňuje Lisabonská smlouva, je vystoupení z Evropskíé unie.

Nejspíše diplomacie a zdvořilost, protože by bylo zvláštní, kdyby jeden z těch, kteří se na něčem jednomyslně shodli, vzápětí takové společné rozhodnutí zpochbyňoval. Případná kritika je namístě od dalších politiků nebo médií. Nelze ani vyloučit možnost, že si pan premiér doopravdy myslí.

Myslím, že hlavní důvod byl dát jednu ze dvou nových funkcí velké zemi a volba padla na Británii možná i na tradičně spíše odtažitý vztah Británie a Britů vůči Evropské unii a s ohledem na vyhlídku, že příští rok na jaře se v Londýně vráti k moci toryové. Vztah USA a GB mi v této souvislosti nepřipadá rozhodující.

Nejsmem právník, ale předpokládám, že Lisabonská smlouva závazky jednotlivých členských zemí Evropské unie dané uzavřenými mezinárodními smlouvami nebo členstvím v mezinárodních organizací neruší.

Daná otázka se vztahuje k problematice azylové a přistěhovalecké politiky, což je oblast, kde si členské státy EU hlídají své pravomoce. Proti tomu stojí prostý fakt, že pokud v rámci tzv Schengenského prostoru neexistují hraniční kontroly, měla by existovat mezi zeměmi, které tyto kontroly zrušily, dohoda, koho a jak budou "dovnitř" vpouštět či přijímat. Něco jako "povinnost přijímat muslimy" mi připadá nepředstavitelná, ani jsem nezaznamenal, že by se někdo něco takového pokoušel prosadit.

Myslí, že existuje dostatek argumentů, proč se něco takového nestane, viz například články uveřejněné v HN v souvislosti s ratifikací Lisabonské smlouvy. Ti, kdo něco takového trvdí, by se měli zeptat, zda už takové nároky prostřednictvím žalob byly za a) uplatňovány a pokud ano, tak za b) jak takové žaloby dopadly. Je třeba rozlišovat mezi vznášením nároků a jejich faktickým prosazením.

To se dá říci o takřka všech mezinárodních smlouvách a o té Lisabonské tím pádem také. Proti tomu stojí zkušenost, že například takzvanou Evropskou ústavní smlouvu sice v referendu odmítli Francouzi a Nizozemci, ale méně už se připomíná, že v referendu byla schválena napříkald ve Španělsku. Podle mého soudu jsou referenda vhodná pro rozhodování o jednoznačných otázkách, jako je třeba vstup do, nebo odchod z Evropské unie. Méně vhodné je tu u smluv v rozsahu trestního zákoníku. Zkušenost také napovídá, že v referendech často voliči odpovídají na jinou otázku, než která jim byla položena. Stejně tak platí, že kdyby "staré země" rozhodovaly referendy o rozšíření, tak bychom se do Evropské unie stěží dostali, protože ve Francii v kampani před referendem o Evropské ústavní smlouvě byl největším tématem "polský instalatér", který bere práci francouzským instalatérům.

Funkce vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku je nová sice jen částečně, ale výrazně. Novinkou ve srovnání s dosavadním stavem je to, že bude současně místopředsedkyní Evropské komise a že bude mít k dispozici vlastní výkonný aparát a že do jejího rezortu přibudou některé oblasti, které dosud připadaly naříklad komisariátu pro vnější vztahy. Javier Solana podle méhoo soudu končí hlavně proto, že mu končí pětiletý mandát a také s ohledem na věk, nelze zapomenout, že má za sebou i funkci generálního tajeníka NATO.