Začal summit EU. Ze hry o "evropského prezidenta" vypadl Blair

Ve výběru pro dvě vysoce symbolické funkce – stálého předsedy Evropské rady a vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku – figurovalo ještě několik hodin před večeří, na které se sejdou šéfové států a vlád, příliš mnoho uchazečů.

Oficiální kandidáti na funkci „evropského prezidenta“ jsou nyní pouze tři: lucemburský premiér Jean-Claude Juncker, bývalá lotyšská prezidentka Vaira Vike-Freibergová a estonský prezident Toomas Hendrik Ilves.

Pro vyjednávání uvnitř Evropské unie je příznačné, že největším favoritem je ten, kdo svůj zájem vyjádřil pouze nepřímo, belgický premiér Hermann van Rompuy. Za favorita je pokládán hlavně proto, že jej ve shodě podporují dvě klíčové země, Francie a Německo. K neoficiálním kandidátům patří i van Rompuyův nizozemský kolega Jan-Peter Balkenende.

Svých šancí se ve čtvrtek zcela nevzdával ani bývalý předseda britské vlády Tony Blair, který byl za favorita považován ještě letos v létě, ale jeho vyhlídky omezil společný dopis tří zemí Beneluxu, které popsaly nároky na budoucího „evropského prezidenta“ tak, že se na Blaira zcela jasně nehodily, například kvůli tomu, jak svou podporou Bushovu tažení v Iráku podpořil rozpolcení Evropské unie.

Stanice BBC pak ve čtvrtek večer přinesla zprávu, že Blair ze hry o post definitivně vypadl a že britská vláda tuto skutečnost akceptovala. 

Váha vyvažování

Jakýkoli uchazeč o nejprestižnější funkci si bez ohledu na to, jakou má podporu, nemůže být jist výsledkem, dokud nebude jasno, kdo se stane prvním „evropským ministrem zahraničí“. Tady byl ještě nedávno favoritem britský ministr zahraničí David Miliband, dokud sám svou kandidaturu, ostatně ještě ani oficiálně nevyhlášenou, sám nepřímo nevyloučil.

Britský zájem byl a je pochopitelný. V rámci tradičního vyvažování totiž platí, že pokud by se stálým předsedou Evropské rady stal zástupce menší země a lidovec či křesťanský demokrat, potom by se vysokým představitelem pro zahraniční a bezpečnostní politiku měl stát někdo z tábora evropské levice původem z větší země.

Jenže úvaha, která láká vládnoucí britské labouristy, nezapadla ani v Římě. Italský premiér Silvio Berlusconi sice doma nemůže levici přijít na jméno, ale už veřejně ohlásil, že role „evropského ministra zahraničí“, by slušela bývalému komunistovi, nyní představiteli levého středu Massimovi D'Alemovi.

Vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku má však být zároveň i místopředsedou Evropské komise, D'Alema by to tak neměl při lednovém schvalovacím slyšení v Evropském parlamentu vůbec snadné.

Nejsilnější frakce lidovců a křesťanských demokratů už vzkázala, že nestojí o to, aby v Komisi byly osobnosti zkompromitované vazbami na totalitní ideologie. Čerstvá pohrůžka, které by se ostatně mohla vztahovat na i na českého kandidáta do Komise Štefana Füleho, však bude nejspíše jen taktickým manévrem. Jinak by se o své křeslo musel obávat i staronový předseda Komise José Manuel Barroso kvůli hříchům ze svého maoistického mládí.

K taktickým kandidaturám lze počítat i nejnovější zájem Madridu prosadit do funkce vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku nynějšího šéfa španělské diplomacie Miguela Angela Moratinose. Pravděpodobnější je, že tato kandidatura má posloužit jen jako vějička, kterou bude možno stáhnout výměnou za podporu například při obsazování rezortů uvnitř Komise.

Ženský element

Pozoruhodné důsledky vyvolala načekaná kandidatura bývalé lotyšské prezidentky. Vaira Vike-Freibergová totiž poukázala na to, že o nejdůležitější funkce v unii se ucházejí pouze samí muži a že i v příští Evropské komisi ta vypadá se zastoupením žen bledě (podle kandidatur jich má být tři až pět).

Samotná Vike-Freibergová nemá podle prvních odhadů velké naděje na úspěch, přestože v personálním rozhodování se překvapení nikdy nedají vyloučit. Údajně ji podporují Britové, ale snad jen proto, aby tak čelili jiným kandidátům a dostali nakonec zpátky do hry Tonyho Blaira.

Lotyšská kandidátka však přiměla zjevně k novým úvahám i politiky v jiných zemích. Dnes se například objevily dohady, že francouzský prezident chce večer nečekaně nabídnout do funkce šéfky evropské diplomacie nynější ministryni financí Christine Lagardeovou.

V pozadí takového tahu však mohou být čistě taktické záměry, protože až dosud se v Bruselu pokládalo za hotovou věc, že Francie získá pro sebe sice méně prestižní, ale velice vlivnou funkci generálního tajemníka Evropské rady.

Při takovém propletenci zájmů a taktizování se nelze divit Fredrikovi Reinfeldtovi, který jako předsedající má ve čtvrtek večer – a možná, že ještě déle – velký koňský unijní trh řídit.

"Samozřejmě, abych mohl uspět, potřebuji spolupráci svých kolegů.... Může to trvat hodiny. Může to trvat celou noc,“ předpovídá.