Před 14 lety bojoval v Sebrenici, teď se do ní vrací najít nový domov

Pro Roba Zomera byl masakr ve Srebrenici dlouho noční můrou. Dnes však tvrdí, že ji zvládl. Čtrnáct let poté si tento tehdejší nizozemský příslušník modrých přileb OSN zařizuje domov přímo na místě tragedie, aby se pokusil najít klid v duši, napsala agentura AFP.
 
Před nedávnem si koupil čtyři hektary půdy na kopci nad hřbitovem, kde bylo do dnešního dne identifikováno a pohřbeno asi 3000 obětí masakru. Předtím byla těla pohřbena v desítkách hromadných hrobů. Zomer, vedoucí zámečnické firmy, se rozhodl postavit si tu dům a přestěhovat sem celou rodinu. Manželka Renata a jejich dvě dcery ve věku devět a 16 let se tady už byly podívat, ale čekají prý v Nizozemsku na dokončení prací.

"Rozhodli jsme se žít tady. Děvčata tu budou chodit do školy, naučí se jazyk," říká rusovlasý svalnatý čtyřicátník Rob. Je to prý krása východobosenského kraje, daleko od stresu nizozemského Harlemu, kde nyní žije, která ho přiměla k tomu, aby zkusil své štěstí s vesnickou turistikou v jedné z nejchudších evropských zemí. Lidem ze Srebrenice postižené nezaměstnaností chce nabídnout práci. Chce tu postavit hospodu, nakoupit domácí zvířata a založit zeleninovou zahradu.

Vražda 8000 muslimských mužů a chlapců

Před čtrnácti lety měl na sobě Rob uniformu a stál několik set metrů pod "svým kopcem". Tisíce muslimských uprchlíků prchajících před silami bosenských Srbů, které se zmocnily této enklávy, přestože byla "chráněnou zónou OSN", se tísnily před vojenskou základnou, kde v červenci 1995 sloužil.
 
Během několika následujících dnů zabily srbské síly zhruba 8000 muslimských mužů a chlapců. Mezinárodní soudní instance označily masakr za genocidu. Pro Roba byla jeho mise ve Srebrenici první a poslední. Do armády vstoupil šest měsíců předtím. "O masakru jsem se dozvěděl ze sdělovacích prostředků. Říkal jsem si, že to není možné! Byl jsem tam a nic jsem neviděl," ujišťuje Rob.
 
Nadosmrti zlomená Hajra Catičová, jejíž syn i muž byli v nejhorších evropských jatkách od druhé světové války zavražděni, odmítá věřit, že by Rob mohl v Bosně najít klid pro svou duši. "Řekl mi, že ho to pronásleduje den za dnem. Jak si může myslet, že najde mír zde, když denně chodí okolo hřbitova," říká Hajra.

Musel se léčit

Zomer se svěřuje, že po návratu z Bosny byl "agresivní" a že se nakonec musel léčit. Začal pracovat jako dřevorubec a "myslel na Srebrenici každý den". "V Nizozemsku nám média nepřestávala vyčítat, že jsme nezabránili Srbům v masakrování Muslimů," rozčiluje se, ale snaží se ovládnout hněv. "Ten tlak byl neúnosný. Byli jsme bezmocní, mandát OSN nám bránil jednat."

Bosenští Srbové žalují OSN a Nizozemsko kvůli bojům v Srebrenici - čtěte ZDE
 
Místní holič Mohamed Bajrić věří, že jeho "nizozemský přítel má šanci nalézt mír" v tomto zchátralém městečku. "Nemůže žít jinde," tvrdí místní šedesátník. Spřátelili se v roce 2007, když se Rob poprvé od masakru vrátil do Srebrenice. "Potkal jsem ho v jedné kavárně. Brečel. Přeživší ženy mu vyčítaly pasivitu nizozemských vojáků," vzpomíná Mohamed.

Z kopce, kde si zatím postavil stan, Rob ujišťuje, že své démony již přemohl. Umíněně šeptá: "Já za nic nemůžu."