10 let od bombardování, které rozdělilo svět. Diskutovali jste on-line

Přesné počty obětí ani vyčíslení škod známo není, respektive nemohou se na nich shodnout jednotlivé strany. Na místě jednoho státu v roce 1999 jsou nyní státy tři, které mají nyní trochu jiné starosti s ekonomickou krizí, přístupovými jednáními k EU, bojem proti zločinu, obnovou základní infrastruktury zničené nejen bombardováním, ale hlavně desítkami let komunistické, socialistické a nacionalistické vlády, která od počátku osmdesátých let v podstatě neinvestovala větší prostředky do infrastruktury. Pokud jde o následky politické, tak ty jsou jasné: na jedné straně eroze a rozpad autoritářského režimu Slobodana Miloševiče, na druhé straně poznání, že aliance špatně odhadla situaci, do toho mezi Srby (i těmi, kteří před 24. březnem 1999 byli prozápadní) hluboká nenávist vůči Západu, která mizí jen pomalu. V Kosovu etnickou čistky a vybičování nenávisti z obou stran, následkem je vysoká zeď mezi Srby a Albánci, kteří doposud nejsou schopni dohody o elementárních věcech (vyjma byznysmenů a organizovaných zločinců).

Bombardování bylo pro bývalou Jugoslávii i pro Západ jistým mezníkem, po kterém se situace na Balkáně vyvíjela jinak než do té doby. Byl to začátek konce Miloševičova režimu, plánovači NATO zároveň pochopili, že se na celou situaci měli lépe připravit, respektive, politici vojáky natolik omezili, že vlastně nálety ztratily do velké míry smysl a neúměrně se protáhly. A další důvod je si uvědomit, kam se od té doby balkánské státy posunuly, dostaly, co se v nich změnilo, že už to není ona černá válečná díra z poloviny devadesátých let.

Česko podobně jako většina členských států NATO v té době nedisponovalo příslušně moderními letouny a municí, takže se náletů přímo neúčastnilo, pouze dalo svůj politický souhlas jako členská země. Nutno dodat, že po bouřlivé diskusi tehdejší sociálními demokraty vedené vlády, kteří na to měli různé názory. Ale jako nový spojenec, který měl zájem na odstranění autoritářského režimu, jsme nemohli jednat jinak.

Neřekl bych, že je zaujatý vůči Srbsku, řekl bych, že je zaujatý vůči srbským válečným zločincům a nechotě Srbů přiznat svůj podíl na válečných zločinech spáchaných v 90. letech. Podobně "zaujatý" byl proti Chorvatsku, které ale svůj podíl viny přiznalo a postoj Západu se změnil. Albánská vláda by s vámi asi nesouhlasila, že je složená z teroristů a mafiánů, máte-li na mysli kosovskou vládu, tak podobně jako ta srbská či albánská byla zvolena ve svobodných volbách, to je jedna věc. Druhá věc je dokázat před soudem tvrzení, že je někdo mafián a terorista, nikoli to tvrdit jen v propagandě.

Pokud vím, tak čísla obětí na obou stranách před zahájením bombardování (protože konflikt mezi Srby a Albánci má opravdu dlouhou historii, tak je otázka, jak daleko bychom při počítání šli), nebyla v poslední době podrobována žádným podrobnějším zkoumáním. Protože jsem v Kosovu v 90. letech před válkou byl, vím, jak těžké tam bylo cokoli kdykoli vyšetřovat a poté, co se vlastně odehrálo dvojí vyhnání obyvatel během roku 1999, tak se obávám, že budeme muset zůstat i starých odhadů.

Existuje pár srbských politiků, kteří vám u oběda nebo u sklenky přiznají, že Kosovo je ztraceno, jsou mezi nimi i špičkoví současní vůdci. Jsou to realisté, kteří ale zároveň vědí, že pokud by to přiznali veřejně, tak jako politici skončili. Obecně otázka Kosova ustoupila v Srbsku do pozadí kvůli ekonomickým problémům a snaze přiblížit se EU, ale srbští politici i právníci se budou i nadále snažit kosovskou nezávislost napadat, kde budou moci. Obecně ale převládá přesvědčení, že jde o status quo, který se nezmění, pokud se dramaticky nezmění celá architektura Balkánu, například vstupem více zemí do EU, nebo naopak rozpadem Bosny a Hercegoviny.

Stále je to do jisté míry pravda, ale už to není, co bývalo, když tam ještě vládli třeba Srbové. Mezinárodní jednotky jsou mnohem efektivnější při potírání zločinu. Jinak v této oblasti spolupracují srbští a kosovskoalbánští mafiáni úplně excelentně. Tamní politici se snaží od podobných obvinění očistit, aby vypadali co nejzápadněji, což ale neznamená, že by se na ně nedalo z minulosti něco najít.

No, myslím, že na Rammsteinu v Německu by se našlo víc amerických vojáků.... USA potřebovali mít strategickou základnu, odkud by mohly "dohlížet" na Balkán, kde vlastně války zastavila až americká intervence. Poté, co se stáhly z Bosny, zvolili Kosovo, i proto, aby daly najevo, že tam chtějí mít klid. Původně to měl být i způsob odstrašení proti případným srbským snahám o odvetu, ale nyní je to spíš demonstrace přítomnosti. Nevím, kolik je tam aktuálně vojáků, ale v souvislosti s Irákem a Afghánistánem se hodně vojáků přesunulo na Blízký východ, takže jde nyní hlavně o symbol. Američtí vojáci jsou spolu s dalšími (včetně českých) zárukou stability, čili toho, že ani Srbové, ani Albánci se nepokusí současný status quo v Kosovu nějakým způsobem změnit. V poslední době je to spíš klacek na Albánce, mezi nimiž dost bublá nespokojenost, pramenící ze špatné ekonomické a sociální situace, protože s nezávislostí nepřišla zázračně prosperita, jak mnozí očekávali a řada politiků nezodpovědně slibovala.

Prosrbský postoj obecně v Evropě převládá, je to většinou dáno historickými vazbami a vztahy, až v druhém plánu se nahlíží na povahu režimu, v jehož čele stál Slobodan Milošević, který vlastně díky informační blokádě udělal ze Srbů stádo sehnané do houfu. Válce se asi těžko dalo zabránit, problémy v Jugoslávii doutnaly celé desetiletí od smrti Tita, země byla hluboce zadlužená a vlastně nevěděla, kam jít, nacionalismus byl do velké míry přirozeným ventilem, kterého se chopily někdejší komunistické elity. Tím odpovídám i na tu další otázku: náboženská byla válka z hlediska propagandy, v historii hráli Srbové určitou roli v boji proti šíření islámu do Evropy, ale to bylo před třemi, dvěma sty lety. Ve válkách v 90. letech 20. století bylo náboženství zneužitým tématem, primární důvod byla ekonomická vyčerpanost a nacionalismus.

Obávám se, že je to výsledek politického realismu. Součástí rezoluce 1244, která dala základ přítomnosti vojsk NATO v Kosovu, je slib zachování územní celistvosti Federální Republiky Jugoslávie, ale ta sama se mezitím rozpustila, i když následnickým státem je Srbsko. V rezoluci se smluvně zavázalo nikoli NATO, ale OSN.

Už jsem na to odpovídal: chyba byla neodhadnutí situace a síly Miloševičova režimu a jeho podpora mezi Srby a zároveň to, že politici dali vojákům taková omezení, že vlastně skutečně efektivní bombardování bylo vyloučeno.

Tribunál se řídí jasně daným mandátem, z něhož vyplývá, kdo před ním může stanout - ať už máte na mysli tribunál pro bývalou Jugoslávii známý zkratkou ICTY, nebo nový Mezinárodní trestní soud (ICC).