Moji spoluobčané,
stojím tu dnes v pokoře před úkolem, který nás čeká, vděčný za důvěru, již jste ve mně vložili, pamětliv obětí, které přinesli naši předkové. Děkuji prezidentu Bushovi za službu našemu národu a také za velkorysost a vstřícnost, kterou projevoval během předání moci.
Prezidentskou přísahu zatím složilo čtyřiačtyřicet Američanů. Jejich slova zněla během rostoucích vln prosperity i v poklidných vodách míru. Přesto se přísaha čas od času skládá uprostřed houstnoucích mračen a zuřících bouří. V takových okamžicích šla Amerika dál nikoliv díky schopnostem či vizím lidí zastávajících vysoký úřad, nýbrž proto, že jsme my, americký lid, zůstali věrní ideálům našich předků a nezpronevěřili se našim zakládajícím listinám.
Zatím tomu tak bylo. A musí tomu tak být i u této generace Američanů.
Dnes už dobře chápeme, že stojíme uprostřed krize. Naše země je ve válce proti rozsáhlé síti násilí a nenávisti. Naše ekonomika je šeredně oslabená, což je důsledek chamtivosti a nezodpovědnosti některých lidí, ale i naší společné neschopnosti činit obtížná rozhodnutí a připravit národ na novou éru. Lidé přišli o domovy, ztratili práci, firmy se musely zavřít. Naše zdravotnictví je příliš nákladné, v našich školách se příliš propadá a každý den přináší další důkazy, že způsob, jakým využíváme energii, posiluje naše nepřátele a ohrožuje naši planetu.
Toto vše jsou indikátory krize, jež podléhají datům a statistice. Méně měřitelné, ale neméně hluboké je ochabování důvěry po celé zemi – vtíravý strach, že úpadek Ameriky je nevyhnutelný a že příští generace bude muset snížit laťku očekávání.
V tento den vám říkám, že výzvy, které před námi stojí, jsou reálné. Jsou závažné a je jich mnoho. Nebudou se řešit snadno a nevyřeší se za krátkou dobu. Věz však, Ameriko, že se vyřeší.
V tento den jsme se shromáždili, protože jsme dali přednost naději před strachem, jednotě cíle před střety a nesváry.
V tento den přicházíme ohlásit konec malicherných mrzutostí a falešných slibů, rekriminací a otřepaných dogmat, která až příliš dlouho dusila naši politiku.
Zůstáváme mladým národem, ale řečeno slovy Písma nastal čas odložit dětinskost stranou. Nastal čas potvrdit našeho nezdolného ducha, zvolit si to lepší z našich dějin a nést dál onen drahocenný dar, onu vznešenou ideu předávanou z generace na generaci: totiž Bohem vyřčený slib, že jsme si všichni rovni, že jsme všichni svobodní a všichni si zasloužíme šanci usilovat o vrchovatou míru štěstí.
Když se opětovně utvrzujeme o velikosti našeho národa, chápeme, že velikost není nikomu předem dána. Je nutné si ji vysloužit. Naše cesta nikdy nevedla zkratkami, nikdy se nespokojila s málem. Nebyla to cesta pro zbabělé – pro ty, kdo dávají přednost zábavě před prací nebo hledají pouze radosti bohatství a slávy. Byla to spíše cesta pro ty, kdo riskují, pro hybatele dění, pro tvůrce věcí – někteří z nich se dočkali slávy, ale častěji zůstali tito muži a ženy skryti za svou prací, pro ty, kdo nás dovedli po dlouhé a klikaté cestě k prosperitě a svobodě.
Kvůli nám si sbalili svých pár světských statků a cestovali přes oceány hledat nový život.
Kvůli nám se lopotili v robotárnách a usadili se na Západě, snášeli rány bičem a rozorávali celinu.
Kvůli nám bojovali a umírali na místech, jako jsou Concord a Gettysburg, Normandie a Khe Sahn.
Znovu a znovu tito muži a ženy bojovali, obětovali se a rozdírali si ruce prací, abychom my mohli žít lepší život. Viděli v Americe něco většího než pouhý součet našich individuálních ambicí; něco, co přesahuje veškeré rozdíly v původu, bohatství či politické příslušnosti.
Toto je cesta, po níž dál kráčíme i dnes. Stále jsme nejvíce prosperujícím a nejmocnějším státem na zeměkouli. Naši dělníci nejsou o nic méně produktivní než na počátku této krize. Naše mysl není o nic méně nápaditá, naše zboží a služby o nic méně potřebné než minulý týden, minulý měsíc nebo minulý rok. Naše schopnosti zůstávají nezmenšené. Avšak doba, kdy jsme všichni stáli na svém, kdy jsme chránili úzkoprsé zájmy a odkládali nepříjemná rozhodnutí – tato doba rozhodně skončila. Počínaje dneškem se musíme sebrat, oklepat se a znovu začít pracovat na přetváření Ameriky.
Ať se totiž podíváme kamkoliv, čeká nás tam práce. Stav hospodářství volá po akci, smělé a svižné, a my budeme skutečně jednat – nejen vytvářet nová pracovní místa, ale i pokládat nové základy růstu. Budeme stavět silnice a mosty, elektrické sítě a digitální linky, které živí náš obchod a navzájem nás propojují. Vrátíme vědě místo, které jí náleží, a využijeme technologických zázraků ke zvýšení kvality zdravotní péče a snížení jejích nákladů. Spoutáme slunce, vítr a půdu tak, aby poháněly naše auta i naše továrny. A proměníme školy a univerzity tak, aby splňovaly nároky nové éry. Toto vše můžeme udělat. A toto vše uděláme.
Existují lidé, kteří zpochybňují šíři našich ambicí – naznačují, že náš systém nedokáže snést příliš mnoho velkých plánů. Mají však krátkou paměť. Zapomněli totiž, co už tato země dokázala, čeho mohou svobodní muži a ženy dosáhnout, když spojí představivost se společnými cíli a nezbytnost s odvahou.
Cynikové nedokážou pochopit, že se jim pod nohama hnuly ledy – že vyčichlé politické hádky, které nás tak dlouho stravovaly, ztratily účinek. Otázka, kterou si dnes klademe, nezní tak, zda je naše vláda příliš velká, nebo příliš malá, nýbrž zda funguje – zda pomáhá rodinám nacházet pracovní místa za slušnou mzdu, dostupnou zdravotní péči nebo důstojnou penzi. Tam, kde zní odpověď ano, máme v úmyslu jít dál. Tam, kde zní odpověď ne, stávající programy skončí. A ti z nás, kdo spravují veřejné peníze, budou vedeni k zodpovědnosti – aby utráceli moudře, napravovali zlozvyky a vedli naše záležitosti průhledně –, protože teprve poté dokážeme obnovit životně důležitou důvěru mezi lidmi a jejich vládou.
Stejně tak před námi nestojí otázka, zda je trh silou dobra, nebo zla. Jeho schopnost vytvářet bohatství a rozšiřovat svobodu nemá obdoby, avšak současná krize nám připomněla, že bez bedlivého dohledu se trh může vymknout kontrole – a že národ nemůže dlouho prosperovat, pokud upřednostňuje pouze zámožné. Úspěch naší ekonomiky vždy závisel nejen na velikosti našeho hrubého domácího produktu, ale i na dosahu naší prosperity, na naší schopnosti rozšiřovat příležitosti a nabízet je každému ochotnému srdci – ne z dobročinnosti, ale kvůli tomu, že je to nejjistější cesta k našemu společnému dobru.
Pokud jde o naši společnou obranu, odmítáme jako falešnou volbu mezi naší bezpečností a našimi ideály. Tváří v tvář nástrahám, které si dnes sotva dokážeme představit, sepsali naši otcové-zakladatelé chartu, aby zajistili vládu zákona a lidská práva – chartu, kterou pak rozšířila krev budoucích generací. Tyto ideály stále prozařují svět a my se jich nevzdáme, jakmile to pro nás bude výhodné. Proto vzkazuji všem národům a vládám, které dnes přihlížejí, od nejvelkolepějších metropolí až po malou vesničku, kde se narodil můj otec: Vězte, že Amerika je přítelem každého národa a každého muže, ženy a dítěte, jež usiluje o budoucnost v míru a důstojnosti, a jsme připraveni postavit se znovu do čela.
Připomeňme si, že předchozí generace neumlčely fašismus a komunismus pouze raketami a tanky, ale i neústupnými aliancemi a trvalým přesvědčením. Chápaly, že samotná síla nás ochránit nedokáže a také nás neopravňuje dělat, co se nám zlíbí. Naopak věděly, že naše síla roste tím, že ji používáme uvážlivě, a že naše bezpečnost vyvěrá ze spravedlivosti naší věci, ze síly našeho příkladu, z umírňujících kvalit pokory a zdrženlivosti.
Jsme strážci tohoto odkazu. Budeme-li se i tentokrát řídit těmito principy, můžeme se postavit novým hrozbám, které vyžadují ještě větší úsilí – ještě větší spolupráci a porozumění mezi národy. Začneme zodpovědně přenechávat Irák jeho občanům a nastolíme těžce vydobytý mír v Afghánistánu. Se starými přáteli a někdejšími protivníky budeme neúnavně pracovat na zmenšení jaderné hrozby a oslabení strašáka oteplující se planety. Nebudeme se omlouvat za náš způsob života, nezakolísáme při jeho obraně a těm, kdo se snaží prosazovat své cíle šířením teroru a masakrováním nevinných lidí, nyní vzkazujeme, že náš duch je silnější a nedá se zlomit: nemůžete nás přežít a my vás porazíme.
Víme totiž, že naším pestrým odkazem není slabost, nýbrž síla. Jsme národ křesťanů a muslimů, Židů a hinduistů – a také nevěřících. Utvářejí nás všechny jazyky a kultury pocházející ze všech koutů Země, a protože jsme ochutnali hořkou šlichtu občanské války a segregace a vyšli z této temné kapitoly silnější a sjednocenější, nemůžeme jinak než věřit, že stará nenávist jednoho dne pomine a kmenové linie se brzy rozplynou; že se s dalším zmenšováním světa odhalí naše společné lidství a že Amerika musí při tomto nástupu nové éry hrát svou roli.
Muslimský světe, hledáme novou cestu vpřed, založenou na oboustranném zájmu a vzájemném respektu. Slyšte, lídři kdekoli na planetě, kteří se snažíte zasít svár nebo svalit vinu za bolesti svých společností na Západ: Uvědomte si, že váš lid vás bude posuzovat podle toho, co vybudujete, nikoli podle toho, co zničíte. Vy, kdo se upínáte k moci pomocí korupce, podvodů a umlčování disentu, uvědomte si, že jste na špatné straně dějin, ale že my vám podáme ruku, projevíte-li ochotu rozevřít svou pěst.
Lidé chudých národů, zavazujeme se, že s vámi budeme spolupracovat, aby vaše farmy vzkvétaly a aby tekla čistá voda; abychom nakrmili vyhladovělá těla a nasytili lačné mysli. A vy, národy nám podobné, požívající relativního dostatku, vězte, že už si nadále nemůžeme dovolit lhostejnost vůči utrpení za našimi hranicemi a že nemůžeme spotřebovávat světové zdroje, aniž bychom hleděli na důsledky. Neboť náš svět se změnil a my se musíme změnit s ním.
Když uvažujeme o cestě, která se před námi vine, vzpomínáme se skromnou vděčností na ty statečné Američany, kteří jsou právě v těchto chvílích na stráži v dalekých pouštích a odlehlých horách. Mají nám dnes co říct, stejně nám své poselství napříč věky šeptají padlí hrdinové odpočívající v Arlingtonu. Vážíme si jim nejen proto, že jsou ochránci naší svobody, nýbrž i proto, že ztělesňují ducha služby vlasti, ochoty najít smysl v něčem, co je přesahuje. Právě tento duch ale v tomto okamžiku – okamžiku, jenž zformuje jednu generaci – musí proniknout do nás všech.
Neboť navzdory tomu, co vláda může a musí vykonat, se tento národ opírá v posledku o víru a odhodlání amerického lidu. Nejtemnějšími chvílemi nás provede laskavost toho, kdo k sobě pozve cizího člověka, když se protrhnou hráze, nezištnost pracujících, kteří si raději zkrátí vlastní pracovní dobu, než aby viděli přítele ztratit práci. O našem osudu nakonec rozhodne odvaha hasiče vrhnout se na schodiště zavalené kouřem, ale také ochota rodičů vychovat dítě.
Naše výzvy jsou možná nové. Nové mohou být i nástroje, které při jejich řešení využijeme. Ale hodnoty, na nichž náš úspěch závisí – píle a poctivost, odvaha a fair play, tolerance a zvídavost, loajalita a vlastenectví –, ty jsou staré. A jsou opravdové. Byly tichou silou pokroku po celou naši historii. Nezbytný je návrat k těmto pravdám. To, co se teď od nás žádá, je nová éra zodpovědnosti – pochopení, ze strany každého Američana, že máme povinnosti k sobě samým, ke svému národu i ke světu, povinnosti, které nepřijímáme s nechutí, ale rádi se jich chápeme, pevní při vědomí, že není nic, co by víc potěšilo našeho ducha, co by lépe vystihovalo náš charakter, než vydat ze sebe vše ke splnění náročného úkolu.
Právě to je cena a závazek občanství.
Právě to je pramen naší smělosti – vědomí, že Bůh nás vyzývá, abychom formovali svůj nejistý osud.
Takový je význam naší svobody a našeho kréda – důvod, proč se muži i ženy i děti všech ras a vyznání mohou přidat k oslavám na tomto nádherném prostranství a proč teď před vámi může stát muž, jehož otec si před necelými 60 lety ani nemohl v nejbližším lokále objednat, a skládá jednu z nejposvátnějších přísah.
Nechť je nám tedy dnešní den připomínkou toho, kdo jsme a jak dalekou cestu jsme ušli. V roce, kdy se Amerika zrodila, se v těch nejchladnějších měsících kolem dohasínajících ohňů na březích ledové řeky choulila skupinka vlastenců. Hlavní město bylo opuštěné. Nepřítel postupoval. Sníh potřísněný krví. Ve chvíli, kdy byl výsledek naší revoluce nejvíc na vážkách, otec našeho národa vydal povel, aby byla lidem předčítána následující slova:
„Nechť se budoucí svět dozví… že za hluboké zimy, kdy nemohlo přežít nic než naděje a ctnost… že toto město a tato země, vyburcované společným nebezpečím, mu vykročily vstříc.“
Ameriko, tváří v tvář naším společným nebezpečím, v této zimě našich útrap, si tato slova připomeňme. S nadějí a ctností se znovu postavme těmto ledovým proudům a nevzdávejme se za bouří, které mohou nastat. Kéž děti našich dětí řeknou, že když jsme my byli podrobeni zkoušce, nedopustili jsme, aby tato cesta skončila, že jsme necouvli ani neznejistěli a že jsme s očima upřenýma k obzoru a s Boží milostí nesli dál vznešený dar svobody a předali jej neporušený budoucím generacím.
