6x George Bush: Proč nám bude chybět

Vždy loajální k týmu

ROBERT DRAPER, zpravodaj měsíčníku GQ a autor knihy "Dead Certain: The Presidency of George W. Bush" ("Vražedná jistota: Prezidentské působení George W. Bushe")

Jednoho jarního rána v loňském roce jsem se náhodou procházel kongresovým hřbitovem východně od Capitol Hill s tiskovou tajemnicí Bílého domu Danou Perinovou, která právě venčila psa. Perinová mi otevřeně popisovala těžkosti své práce, jež se stále vršily, neboť popularita George W. Bushe bez ustání klesala. Poté se však na mě zpříma podívala a řekla: "Ale tohle všechno za to stojí, protože v prezidenta tolik věřím."

Bylo by pro mě snadné odsoudit Perinovou jako bystrou a příjemnou ženu, ale v podstatě zaslepenou obchodnici s mediálními štěky, nebýt ovšem dvou věcí. Za prvé moje rozhovory se současnými i bývalými členy Bushova týmu zpravidla přinášely podobná svědectví. Jejich víra v Bushe přesahovala ideologii: oni zkrátka měli toho chlapíka rádi.

Během svých šesti rozhovorů s prezidentem mezi prosincem 2006 a květnem 2007 jsem některé tyto vlastnosti poznal z první ruky. Když jsem se ho zeptal, zda se cítí zrazen kvůli omylům bývalého ministra obrany Donalda Rumsfelda ohledně války v Iráku, pan Bush odmítl kohokoliv obviňovat. "Ne," řekl. "Víte, každé rozhodnutí je moje."

Prezident Bush za tuto lidskou slušnost zaplatil. Ve snaze podpořit Katrinou sužovaného ředitele agentury FEMA pronesl nejzatracovanější výrok svého prezidentského působení: "Brownie, děláš po čertech dobrou práci." Jeho pocit loajality ho činil slepým vůči nedostatkům několika jeho vysoce postavených lidí. Jakmile se skříňka působení 43. prezidenta uzavře a zapečetí, bude mezi mnoha jinými věcmi obsahovat i důkazy o ctnosti prezidenta Bushe.

Bílá proti černé. Žádná šeď

ARI FLEISCHER, tiskový tajemník Bílého domu v letech 2001 až 2003

Bude mi scházet morální průzračnost prezidenta Bushe. Prezidentovi kritici nenáviděli jeho ochotu dávat věcem nálepku dobrého či špatného a novináři mi za to mnohdy dávali co proto, avšak dějiny ukážou, jak velkou měl pravdu.

Krátce po 11. září 2001 přednesl prezident projev, v němž hovořil o boji mezi dobrem a zlem a o tom, že dobro nakonec zvítězí. Po projevu jsem mu řekl, že podle mého názoru příliš zjednodušoval. "V této válce je mnoho odstínů šedi. Myslím, že má více nuancí."

Prezident se na mě podíval a řekl: "Jestli to není dobro proti zlu, tak co to je?"

Poté mi připomněl, že když Ronald Reagan navštívil Berlín, vyzval Michaila Gorbačova, aby "strhl tu zeď" - ne aby do ní vyboural bránu nebo z ní odstranil pár cihel. Reagan mu řekl, ať ji strhne.

Pan Bush chápal prezidentský úřad jako místo, odkud se americký lid povolává k velkým výzvám - pomocí morálně jasně vymezených termínů. Coby jeho mluvčí jsem věděl, že se řadě lidí zajídá snadnost, s jakou prezident vynáší morální soudy. Také jsem však věděl, že mnoho Američanů tuto tvrdou, přímočarou a jednoznačnou morální jasnost vítá. Jeho přímá řeč mi bude chybět. Pokud se v době terorismu máme něčeho bát více než čehokoliv jiného, pak je to morální relativismus. Když byl během Bushovy éry napaden Izrael, prezident vždy tvrdil, že tato země má právo se bránit. Po 11. září se o izraelských protiútocích nikdy nevyjadřoval jako o "spirále násilí". Chápal, že když demokracie oplácí úder teroristům, pak to není "spirála". Je to sebeobrana.

Od 11. září jsme nebyli napadeni, Libye už nedisponuje jadernými zbraněmi, Sýrie přestala usilovat o jejich získání, Saddám Husajn už není u moci a Irák se mění ve stát, jenž bojuje s terorismem - to vše během působení prezidenta Bushe. Podpora jeho práce je dnes možná nízká, ale z úřadu by měl odcházet se vztyčenou hlavou. Doufám, že si jeho nástupci uvědomí, jakou sílu může dát člověku morální jasnost.

Soucitná bojovnice Laura

CURTIS SITTENFELD, autor románu "American Wife" ("Americká manželka")

Když se v posledních osmi letech před někým zmíním, že mě naprosto fascinuje Laura Bushová, většina lidí si myslí, že si dělám legraci. Vidí v ní tradiční manželku a matku, dobrotivou a způsobnou konzervativkyni. I tento popis sice může být obdivuhodný - podle toho, koho se ptáte -, avšak nevzbuzuje v lidech fascinaci. Ó, říkávám na to, vždyť v té ženě se skrývá mnohem více! Zde jsou některá moje oblíbená fakta: ve věku mezi dvaceti a třiceti lety pracovala v etnicky rozmanitých nízkopříjmových školách a až do svatby s Georgem Bushem v 31 letech byla demokratkou - s Bushem se v době sňatku znala pouhých 12 týdnů.

Jako první dáma Texasu jedla v zapadlých mexických restauracích, nakupovala ve Wal-Martu a na návštěvy přátel létala běžnými linkami Southwest Airlines. Pokud jde o její působení v Bílém domě, kromě toho, že organizovala literární sešlosti se spisovateli, kteří veřejně nesouhlasili s politikou jejího chotě, se i v jiných směrech politicky angažovala mnohem více, než si lidé uvědomují - cestovala do Afriky a na Blízký východ, aby šířila osvětu o AIDS, respektive o rakovině prsu, a obhajovala barmskou opoziční vůdkyni, která je už dlouho v domácím vězení.

Paní Bushová mi bude chybět nejen proto, že mě vždy dokázala překvapovat, ale i proto, že působila dojmem inteligentní a soucitné bytosti v Bílém domě.

Vítěz nad angličtinou

JACOB WEISBERG, šéfredaktor internetového vydavatelství Slate Group a autor knihy "The Bush Tragedy" ("Bushova tragédie")

V lednu 2000 jsem poslouchal projev George W. Bushe na shromáždění v New Hampshiru, když tento muž vytáhl z klobouku větu, která dodnes zůstává mým favoritem mezi jeho přeřeky: "Vím, jak je těžké oživit vaše rodiny." Tohle by mohlo být zábavných pár měsíců, pomyslel jsem si tehdy.

Jediné období, kdy se "bushismům" příliš nedařilo, nastalo krátce po 11. září 2001, kdy se už prezidentovy přebrepty nezdály příliš vtipné. Poté však pan Bush deklaroval, že se vše vrací do normálu: "Přišel jsem oznámit, že tento čtvrtek budou přepážky a letadla odlétat z letiště Ronalda Reagana."

Prezidentovi kritici chápou podobné boty jako důkaz jeho idiocie. Jeho zastánci jsou přesvědčeni, že upozorňovat na ně je projev nevraživosti. Já osobně jsem začal mít prezidenta díky jeho verbálnímu klopýtání raději. Je těžké opovrhovat člověkem, který si jen "přeje udělat ten koláč vyšší".

Boj pana Bushe s angličtinou obohatil náš politický jazyk. Už není možné tvrdit, že nějaká osoba nebo faktor byl podhodnocen. Díky němu dnes příslušný výraz zní "podhodnoceněn". V obchodních jednáních se z tarifů a bariér staly barify a teriéři. Kosovo je zemí Kosovčanů, Řecko starověkou vlastí Řečanů, Reagana milujících lidí bez šedin.

Většina politiků na jazyk nedbá a znásilňuje ho prostřednictvím eufemismů, nicneříkajících frází a klišé. Pan Bush tak lhostejný není. Když slova nedělají, co si přeje, snaží se je přeprat. Jeho pamětihodné novotvary - hispanický, arbostromař - vyjadřují frustraci, kterou všichni cítíme ve chvílích, kdy nás jazyk neposlouchá. Pan Bush odchází poražen, ale gramatika nad ním nezvítězila. Svým způsobem to člověk musí obdivovat.

Veden vírou a soucitem

SCOTT McCLELLAN, tiskový tajemník Bílého domu v letech 2003 až 2006

Na Georgi W. Bushovi jako prezidentovi mi bude nejvíce chybět jeho upřímný zájem o prosazování lidské důstojnosti.

Stál jsem po jeho boku, když se setkával s uprchlíky ze severokorejských táborů nucených prací, poslouchal přímá svědectví o bezohledných zvěrstvech Saddáma Husajna, sdílel rozjařenost žen osvobozených od křivd Tálibánu, pracoval na dramatickém zvýšení vládní podpory boje proti AIDS, tuberkulóze a malárii v Africe, burcoval proti genocidě v Dárfúru. Současně však pomohl zastřít prezidentovy nedostatky před těmi z nás, kdo pro něj pracovali, takže jsme si jen těžko uvědomovali, že se jeho prezidentské působení odchýlilo od správného kurzu.

Ve svém úsilí prosazovat lidskou důstojnost sice ne vždy volil moudrá rozhodnutí, avšak jeho motivy byly ryzí. A když v tísnivých okamžicích navštěvoval raněné vojáky nebo rodiny těch, kdo složili oběť nejvyšší, viděl jsem u něj - byť nakrátko - záblesky sebepochybování.

Prezident Bush nese zodpovědnost za důsledky války, kterou se rozhodl v Iráku vést. Pominu-li však těžké přehmaty a chyby, jichž se dopustil, zároveň u něj spatřuji a respektuji jakousi vnitřní slušnost. Doufejme, že příští prezident bude tuto jeho vášeň pro lidskou důstojnost sdílet - a že navíc nalezne způsob, jak ji vyjadřovat moudřeji a s lepším úsudkem.

Dobrý v Texasu, zlý v D.C.

PAUL BURKA, hlavní editor měsíčníku Texas Monthly (c) New York Times Syndicate

Cítím nostalgii po člověku, jehož jsem znal jako guvernéra George W. Bushe. Ten chlapík mi chybí. Byl to nejlepší politik, jakého jsem kdy zažil. Opravdu "sjednocoval, nikoliv rozděloval". Odmítal dělat ústupky krajní pravici. S demokraty spolupracoval na posílení veřejného vzdělávání, zatímco republikáni prosazovali kupony.

Na texaském Nejvyšším soudu byla tehdy čtyři volná křesla a on je všechna obsadil centristickými soudci. Krajně pravicové křídlo Republikánské strany nebylo jeho spojencem, nýbrž nepřítelem. Jeho administrativu neposkvrnil žádný skandál. Karl Rove byl tehdy spíše externím konzultantem než guvernérským kádrovákem.

Když však guvernér Bush dorazil do Bílého domu, rozplynul se a nahradil ho prezident George W. Bush - člověk, jehož jsem neznal. Ten původní se už nikdy neměl vrátit.