Filip Tesař: Zatčením Karadžiče se srbská vláda zbavila břemene

Karadžić si upravil podobu i identitu, což bylo v jeho situaci přirozené. Přitom však pro srbské úřady nemohl být úplně "neviditelný", neboť se před několika lety léčil v hlavní vojenské nemocnici v Bělehradě - a tam nepřijmou jen tak někoho. Změny podoby i identity měly tedy sloužit spíš jako pojistka proti náhodnému prozrazení, spekuluje se o tom, že mu to zařídila srbská tajná služba už před mnoha lety. Důvodem, proč nebyl později zatčen, byla nejspíš neochota to udělat.

Mám na Thaciho vlastní názor, nicméně před tribunál pro válečné zločiny se lidé nestavějí kvůli politickým postojům. Thaci se roku 1993 pravděpodobně zúčastnil pokusu o přepadení policejní hlídky, k němuž nedošlo, poněvadž policejní dodávka jela jinou cestou. Bezprostředně poté odjel do Švýcarska, kde žil až do března 1998, kdy se vrátil na Kosovo. V květnu 1998 se stal šéfem tzv. Politické rady generálního štábu Osvobozenecké armády Kosova (UCK), což byl orgán, který měl politicky působit na albánské obyvatelstvo na územích obsazených UCK. Nevelel, neřídil žádné vojenské akce. Opravdu důležitou postavou se stal až na mírové konferenci v únoru 1999, kdy se nahradil jestřába Adema Demaciho jako hlavní politický představitel UCK a na rozdíl od něho prosazoval souhlas s navrženou dohodou o autonomii. Po válce podepsal rozpuštění UCK. V té době stál v čele stínové vlády, kterou sestavila UCK a několik dalších politických stran kosovských Albánců a Muslimů, a má nepochybně politickou zodpovědnost za to, co v té době dělo kosovským Srbům - za kolektivní mstu: vyhánění, loupeže, vraždy. Stínová vláda ale byla jen formální záležitost, neměla prakticky žádné struktury, málo peněz, takže Thaci by nemohl nic moc dělat, i kdyby chtěl - on ovšem nechtěl. Veřejně se proti tomu nepostavil, což rozhodně mohl, takže politickou a morální zodpovědnost má. Řekl bych však, že stejnou zodpovědnost má většina srbských i kosovských srbských politiků z doby, kdy se totéž dělo Albáncům.

V Haagu byli odsouzeni i příslušníci jiných národů, jmenovitě Chorvaté, Bosňáci i Albánci, stačí se podívat na Vámi uvedenou adresu www.un.org/icty. Řada procesů stále neskončila, avšak dá se očekávat, že budou vyřčeny tresty. Obžaloba proti Orićovi neuspěla, protože byla formulována tak, že asi ani uspět nemohla, poněvadž byla šita na velitelskou odpovědnost a ta nešla v tomto případě prokázat; ostatně, málokdo i v Srbsku, kdo tomu rozumí, očekával, že by mohl být odsouzen. Na druhou stranu asi obžaloba ani jinak formulována být nemohla, poněvadž bez opory v právu nikoho tribunál odsoudit nemůže, a tohle bylo to jediné, co se nabízelo. Důvod, proč byla tedy vůbec vznesena, byl politický - snaha najít ve Srebrenici na bosňácké straně osobu na vysokém postě, která by trochu vyvážila obžalované Srby. Nezdařilo se to, asi tedy budou odsouzeni jen ti, kdo zločiny proti Srbům přímo spáchali, že v pozadí stála organizovaná akce, se pravděpodobně prokázat nepodaří. Co se týče Medaku, pletete si Cekua s jiným Albáncem, Rahimem Ademim, který je v Haagu souzen. Byli obžalováni například někdejší politický šéf bosenských Chorvatů, vrchní velitel bosenskochorvatské armády, vrchní velitel bosenské (bosňácké) armády, chorvatského prezidenta, chorvatského ministra obrany a bývalého náčelníka chorvatského generálního štábu zachránila před Haagem předčasná smrt, s tím se ale nedá bohužel nic dělat.

Myslím, že Jeremićovo postavení je velmi pevné, přes svoje mládí je to dobrý diplomat a politik a jeden z nejbližších spolupracovníků prezidenta Tadiće (je jeho bývalým poradcem pro zahraniční politiku). V zahraniční politice v podstatě oba působí jako tandem, velmi dobře sehraný. Zatčení Karadžiće znamená, že se vláda zbavila obtížnéh břemene hned zpočátku, což, řekl bych, prospěje celé vládě, nejen Jeremićovi. Poněvadž však prioritou vlády bylo viditelně postoupit směrem k EU, což je náplní zahraniční politiky, projeví se to jistě i na Jeremićově pozici osobně. Díky zadržení Karadžiće vláda může hmatatelného pokroku opravdu dosáhnout - očekávám, že začne brzy platit prováděcí smlouva k asociační dohodě s EU, díky níž bude moci Srbsko těžit z většiny výhod dohody i před její ratifikací, která se může táhnout třeba dva roky.

Literatura dostupná je, ovšem v češtině jen omezeně. Doporučoval bych Vám nahlédnout do edice Nakladatelství Lidové noviny - Dějiny států, kde prozatím vyšly Dějiny jihoslovanských národů, Dějiny Srbska, Dějiny Makedonie, Dějiny Chorvatska a Dějiny Albánie. Co se týče Černé Hory, v nakladatelství Libri vyšly kvalitní kapesní dějiny. Ve všech případech tam najdete i kapitoly věnované nedávné minulosti. Jinak je dost literatury hlavně v angličtině, pokud máte zájem, napište mi na adresu: filip.tesar@email.cz a rád Vám pomohu zorientovat se, protože v angličtině je toho tolik, že vám z toho půjde hlava kolem. Máte-li zájem o něco na úvod, stručné, ale vyvážené dějiny rozpadu Jugoslávie napsal Aleksandar Pavković: The Fragmentation of Yugoslavia - Nationalism and War in the Balkans. Myslím, že je možné docela dobře hodnotit, co se dělo, už dnes, a brát přitom v úvahu více možných úhlů pohledu. Záleží na tom, z kolika údajů vycházíte, zda mezi nimi nejsou velké faktografické mezery, a jestli berete v úvahu skutečně všechny, které shromáždíte. To se obvykle daří, když uplyne určitý čas, protože se časem otevírají různé archívy apod. - spousta ještě nedávno tajných informací byla ovšem zveřejněna například díky haagskému tribunálu, kam vlády post-jugoslávských zemí posílaly spousty utajovaných materiálů.

Jem přesvědčen, že ano. Nebylo by možné soudit dvojníka - ani v Srbsku, ani v Haagu, aniž by se odhalilo, že jde o dvojníka, bude konfrontován s mnoha svědky, včetně lidí jemu důvěrně blízkých. Nevěřím, že by bylo možné nacvičit tak dokonalé divadlo, které by trvalo řadu měsíců, aniž by se na to přišlo - a kdyby přišlo, byla by to pro Srbsko taková blamáž, že by si tím jakákoli vláda prakticky podřízla větev, přinejmenším co se týče přibližování k EU, což je věc, kterou - soudě podle sociologických průzkumů - stabilně už po léta považuje za hlavní prioritu většina Srbů. Současnou vládu nic k ničemu podobnému ani nenutilo, ostatně je vidět, že odpor proti zadržení Karadžiće v Srbsku je okrajový. Doufám, že jsem odpověděl na smysl Vaší otázky.

Bohužel, televizi jsem nesledoval, televizní zprávy většinou nesleduji, protože nejsou moc kvalitní. Čerpám ze srbských médií, momentálně hlavně z internetového zpravodajství B92 na www.b92.net (pro zájemce - mají i anglickou verzi). Tam visí odkaz na YouTube se záběry z Bělehradu, ale skákající lidi jsem neviděl. Je mi líto.

Překvapila mne, čekal jsem, že se nová vláda pokusí nejdříve zadržet spíš Gorana Hadžiće, který je vcelku "malá ryba" a nikoho v Srbsku už asi příliš nezajímá, případně Ratka Mladiće, o němž jsem byl přesvědčen, že mají srbské tajné služby více informací.

Myslím, že souvislost s přibližováním do EU, hlavně s tím, aby co nejdřív začala platit prováděcí smlouva k asociační dohodě, je zřejmá. Vláda vsadila na to, že životní standard znamená pro většinu voličů mnohem více než Karadžić. Myslím, že okolnosti a rychlost jeho zadržení naznačuje, že k tomu mohlo dojít už dříve, policie podle všeho pracovala dobře, chybělo jí však jasné politické zadání - přesněji řečeno, zdá se, jakoby dřívější zadání znělo nějak jako ve stylu "pro případ potřeby". Někdejší jugoslávský prezident a srbský premiér Vojislav Koštunica, jehož strana DSS po několik let ovládala ministerstvo vnitra a tajnou službu, byl proti vydávání obviněných Srbů z principu a těžko se s ním smiřoval. Vypadá to, že bezprostředně po odchodu lidí z DSS politické zadání přišlo.

Myslím, že pozice současné vlády je pevnější, než dvou vlád předchozích. Ačkoli se napohled jedná o slepenec, složený z Tadićových demokratů, ekonomických pragmatiků z G-17Plus, postmiloševićovských socialistů, penzistů a zástupců menšin, podporovaných liberálními demokraty, kteří se navenek nemohou se socialisty příliš vystát (ale na komunální úrovni spolu vstoupili do řady koalic), tak jde o koalici mnohem jasněji vyprofilovanou právě vůči radikálům. Předchozí námluvy socialistů s radikály byly podle mne jen licitací - zvyšováním vlastní ceny. Socialisté si uvědomovali, že si mohou vybrat, s kým jít do vlády, a na rozdíl od radikálů usilují o mezinárodní uznání, izolace jim vadí více než radikálům. Prostřednictvím Tadiće mohou vstoupit do Socialistické internacionály, což je jejich dlouhodobým cílem.

Je to možné, všeobecně se mělo za to (vyjma zasvěcených lidí se srbských tajných služeb), že zadržení hrozí více Mladićovi než Karadžićovi. Jsem však, stejně jako Vy, pouhým vnějším pozorovatelem.