Pět minut svobody stálo za roky vězení, říká ruská disidentka

Natálie Gorbaněvská (1936) je ruská básnířka, překladatelka z polštiny a občanská aktivistka. V roce 1964 absolvovala Leningradskou univerzitu a pracovala jako korektorka a překladatelka. Zapojila se do sovětského disidentského hnutí, s kolegy vydávala samizdatovou "Kroniku současných událostí". 25. srpna 1968 vyšla s dalšími sedmi kolegy (Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg) na moskevské Rudé náměstí, aby tam protestovali proti sovětské invazi do Československa. Okamžitě byli zatčeni a následně několik let vězněni, většinou v psychiatrických léčebnách. Gorbaněvská v roce 1975 z Ruska emigrovala a dnes žije v Paříži. Slavná americká písničkářka Joan Baezová jí v roce 1976 věnovala píseň "Natalia", napsanou na podporu sovětských disidentů.

Do sovětského disentu jste se zapojila už v polovině šedesátých let. Jak jste vůbec vnímali tzv. Pražské jaro a následné události v Československu v roce 1968? Co jste o nich věděli?
Pražské jaro samozřejmě znamenalo velkou naději jak pro nás v Sovětském svazu, tak pro lidi v jiných zemích sovětského bloku. Byla to poslední naděje, že by se socialistické zřízení může změnit zevnitř. I mezi námi byli lidé, kteří opravdu věřili v socialismus s lidskou tváří. Byli samozřejmě taky takoví jako já, kteří nevěřili v socialismus s jakoukoli tváří, ale sledovali vývoj událostí a doufali, že dojde k nějakým zásadnějším pozitivnějším změnám. Všichni jsme si ale dobře pamatovali rok 1956 v Maďarsku a chápali jsme, že pokud se události v Československu budou ubírat podobným směrem, sovětští komunisté to nejspíš zastaví.

Jak a kdy jste se dozvěděla přímo o invazi?
21. srpna jsem se probudila ráno dost brzo a jako vždycky jsem si pustila svůj rozhlasový přijímač Spidola. Jeden kamarád mi tam dodatečně nainstaloval krátké vlny, na kterých se poslouchalo líp. Pustila jsem přístroj a slyším radio Maják, oficiální sovětskou rozhlasovou stanici. Četli právě zprávu tiskové agentury TASS o tzv. poskytnutí bratrské pomoci Československu. Byla jsem v šoku a zavolala své kamarádce Larise Bogorazové a říkám jí: "Lari, oni tam poslali armádu!" Ona na to: "Ano, zrovna to posloucháme."
V ten samý den soudili našeho kamaráda, disidenta Anatolije Marčenka. Já k soudu nešla, byla jsem doma s malým dítětem. Ostatní tam ale byli, šli demonstrativně Marčenka podpořit. Já o ně v tu chvíli dostala hrozný strach. Říkala jsem si: když poslali armádu do Československa, tak pochytají disidenty u soudu hned, zavřou je na desítky let a nikdo ve světě si toho nevšimne. Naštěstí je to nenapadlo.

Co se dělo dál?
Hrozně mně ta zpráva o invazi do Československa zasáhla. Usilovně jsem přemýšlela, co dělat. Psát protestní dopisy? Těch jsme napsali hodně. Taky demonstrací na obranu lidských práv bylo několik. Na žádné z nich jsem nebyla, připadal mi ten způsob divný, nepřirozený: stát někde a něco vykřikovat? Teď jsem ale pochopila, že přišel čas veřejné demonstrace.
Poslouchala jsem dál rádio, později viděla noviny. Podle nich celý sovětský národ nadšeně podporoval bratrskou pomoc Československu. A já si říkala: musíme ukázat, že je aspoň někdo proti. Pokud je proti jediný člověk, tak to už není celý národ! Moji kamarádi disidenti postupně došli ke stejnému závěru. Zbývalo tedy jen dohodnout místo a čas. Nechala jsem to na nich. Dva dny před demonstrací mi Larisa Bogorazová předala pokyny: 25. srpna, Rudé náměstí, u památníku Lobnoje mesto, čelem k Historickému muzeu, přesně v poledne. Sedneme si na chodník, aby si účastníky demonstrace nebylo možné splést s náhodnými kolemjdoucími.

Drželi jste to v tajnosti?
O tom, že bude demonstrace, věděly desítky lidí. Nikoho jsem nepřemlouvala, aby na náměstí šel. Vůbec nikdy jsem nikoho nepřemlouvala. Ani mně se nelíbilo, když mi někdo něco vymlouval. Každý ví, co může riskovat a co už ne. Chtěli jsme taky, aby lidé, kteří na náměstí přijdou, ale nebudou se chtít přímo zapojit, měli taky prostor. Zůstali proto v hloučku lidí jako nezaujatí svědkové. Takových lidí bylo zhruba deset, několik z nich pak policisté zadrželi. Ženu Pavla Litvinova, kamarádku Innu Korchovou, taky Táňu Bajevou, osmou účastnici naší demonstrace. Byla hrozně mladá, nechtěli jsme, aby se do toho moc namočila. Tak ji kolegové přemluvili, aby řekla, že o demonstraci věděla, byla tam, ale přímo se jí neúčastnila. Možná to nebylo správné. Říkám "přemluvili" – já to nedělala. Jak jsem řekla, nikdy nikoho nepřemlouvám.

Vy jste ale jako disidenti dobře věděli, že taková veřejná demonstrace je velmi riskantní a že vás určitě stihne trest. Jakou reakci jste očekávali?
Samozřejmě, že existovala teoretická varianta, že nás nechají na tom místě klidně posedět a pak se v klidu rozejdeme. Věděli jsme ale, že je to málo pravděpodobné. Počítali jsme s tím, že nás nejspíš zatknou. Co bude dál, jaký paragraf na nás ušijí a jaké dostaneme flastry, to už stejně nezáleželo na nás. Takže jsme to moc dopředu nepromýšleli.

Jak probíhala samotná demonstrace?
Na Rudém náměstí se do nás tajní pustili strašně rychle. Byli to lidé, kteří později u soudu vystupovali jako svědkové. Všichni ale byli ze stejného vojenského útvaru na ochranu Rudého náměstí. Jakmile jsme dosedli, už nám trhali z rukou transparenty, mně zlomili československou vlaječku, začali nás mlátit pěstmi a taškami, Viktoru Fajnbergovi vyrazili čtyři zuby. My jsme se domluvili, že sice nebudeme klást odpor, ale že dobrovolně s nimi nepůjdeme. Tedy pokud nás chtějí zatknout, tak si nás musejí postupně odnést.
Oni nebyli na takovou věc připraveni, zmateně zastavovali auta a cpali demonstrující do nich. Takhle postupně odvlékli všechny – až na mě. Byla jsem na demonstraci s kočárkem, v něm bylo mé malé dítě. Oni vůbec nevěděli, co s tím. Museli hledat víc aut. Pět minut poté, co demonstrace začala, jsem najednou z nás, demonstrujících zůstala na Ruďáku sama. Někdo z kolemjdoucích se mě ptal: "Co tady proběhlo?" Já říkám: "Demonstrace proti invazi v Československu. Mé kamarády zbili, vytrhli nám naše plakáty, roztrhali je a pozatýkali nás." On pokýval hlavou a šel dál. Kratičce jsem dostala dojem, že mně tajní nechali být. Ale ne, nakonec přijeli, sehnali dvě auta a cpali mně dovnitř. Jedna paní, která stála vedle, mi podala syna, kočárek vrazili do druhého. Když jsme se rozjeli, v tu ránu uhodilo na Spasské věži čtvrt na jednu. Celá demonstrace tedy trvala přesně čtvrt hodiny. Pak bylo po všem.

Někoho napadne, že jít na demonstraci s malým dítětem je příliš riskantní. Vám to nepřišlo?
Víte, jako první mi tuhle otázku položil sovětský vyšetřovatel. Odpověděla jsem mu: "Šla jsem tam proto, abych se před tím dítětem pak nemusela stydět." Syna jsem v té době ještě kojila, tak jsem ho dost dobře nemohla nechat doma. A pocit, že něco musím udělat, mně hnal ven.
Vůbec hlavní pocit, který nás hnal na náměstí, byl stud. Stud z toho, jak "celý národ podporuje invazi".
K tomu bych ale měla dodat, že protestů proti invazi bylo v SSSR víc. Pátrala jsem po nich, některé jsou vyjmenované v mé knize Poledne. My jsme byli přece jen viditelní, neriskovali jsme tolik, co jiní. Jeden člověk zmizel po protestech proti invazi v Estonsku, další taky těžce zaplatili. Věděli jsme nebo spíš doufali, že nebudeme v protestech sami, že se další kamarádi přidají. Říkám "kamarádi" - já jsem ani polovinu z těch, kteří byli na Rudém náměstí, osobně neznala. Ale byli to kamarádi, bratři. Jak jsem potom napsala v básni za Vadima Delonea: byl "bližší než vlastní bratr". Tak to doteď cítím.

Většinu z vás sovětské úřady později uvěznily v psychiatrické léčebně. Proč myslíte, že k tomuto brutálnímu kroku sáhli?
Psychiatrie jako trest se v té době začala v SSSR používat v daleko větším rozsahu. Když stanul v čele KGB Jurij Andropov, začal její používání velmi podporovat, i když se to v menší míře dělo už dřív. My jsme byli obviněni z hrubého skupinového narušení veřejného pořádku. Jako svědkové proti nám vystupovali lidé, kteří nás bili, aktivně rozháněli a jednomu z nás, Viktoru Fajnbergovi, vyrazili zuby, které si pak zkrvavené držel v ruce. To by u soudu vypadalo divně. Proto si myslím, že nakonec sáhli k té psychiatrické variantě. Co je psychiatrické vězení zač, o tom se můžete dočíst v mé knize. Nerada o tom mluvím.

Já vás i přesto poprosím. Jen stručně, aby i lidé kteří se k vaší knížce nedostanou, pochopili.
Tak zaprvé - neexistuje doba, na kterou jste zavřený. Může to být navěky, jak se úřadům a lékařům, kteří vás "léčí", zachce. Zadruhé - cpou do vás léky, těžké preparáty používané proti halucinacím a blouznění. Halucinace jsme nikdo neměli, za ně označovali naše názory. Sověti na to měli dokonce v psychiatrii široce používaný termín "blouznění reformismu". Ty léky měly samozřejmě vedlejší účinky, třeba náběhy na Parkinsonovu nemoc. Proti tomu se dalo bránit jen použitím dalších léků, které ale byly v SSSR nedostatkové. Já jsem si tak třeba z nemocnice v Kazani měsíce žádala o povolení, aby mi ten lék mohli předepsat známí lékaři v Moskvě a aby mi ho moje maminka směla posílat. Pak se mi trochu ulevilo.
Zatřetí se na psychiatrii samozřejmě setkáváte s opravdově nemocnými lidmi. V Kazani nás bylo ve dvou odděleních zhruba 140 žen. Z toho asi 10 politických vězeňkyň, jinak samé duševně choré kriminálnice. Některé to jen předstíraly, ale většinou byly opravdu nemocné.
Sedíte tam, díváte se na ty lidi a říkáte si: cpou do mně ty léky a a jednoho rána mi možná ani nedojde, že už jsem se taky zbláznila. Nebo: třeba si to tady odsedím, nakonec mě pustí na svobodu, ale já už si to třeba vůbec neuvědomím. Z takových myšlenek se nakonec může člověk zbláznit doopravdy. Hrůza. Končíme, beztak jsem vám toho řekla vic, než jsem chtěla. Dodnes je pro mě těžké o tom povídat.

Chápu. V roce 1972 vás z psychiatrie propustili, o tři roky později jste emigrovala. Jak k tomu došlo?
Mně k emigraci nikdo nenutil, rozhodla jsem se sama. Po návratu z vězení jsem se hned zapojila do dalších disidentských akcí. Podepsala jsem petice proti vyhoštění Alexandra Solženicyna ze SSSR, na obranu kolegů, které taky drželi na psychiatriích. Musela jsem to podepsat, moc dobře jsem věděla, jaké strašné je to utrpení. Zároveň jsem ale věděla, že mně nejspíš znovu zatknou. A že mně zase čeká "léčení". Rozhodla jsem se proto, že odjedu. Trvalo to ještě zhruba rok. V prosinci 1975 jsem na izraelská víza odjela.
Upřímně řečeno, cítila jsem jako dezertér. Věděla jsem, že jsem zběhla, mnohokrát v exilu jsem si to vyčítala. Ale pokaždé jsem sama sobě dodala: kdyby mi hrozil normální, byť sebestrašnější lágr, tak bych zůstala. Jenže na psychiatrii šlo o něco horšího. A na to už jsem znovu neměla.

Když to celé sečtu: přišla jste o svobodu, část duševního zdraví, o normální život a rodinu, nakonec i o vlast. Nebyla to příliš velká obět kvůli malému Československu?
Ne, ne, ne! Já jsem nepřišla o nic kvůli Československu! Byl to stud. Naše demonstrace, jak jsem o tom později mnohokrát psala, byla vlastně trochu sobecká. Chtěli jsme mít čisté svědomí. A kromě čistého svědomí jsme měli i čistou radost. Jak to řekl u soudu jeden z nás, Vadim Delone: těch pět minut svobody na Rudém náměstí mi stálo za roky vězení.
My jsme to udělali pro sebe. Ano, napsali jsme na plakát: za vaši a naši svobodu. Samozřejmě, že jsme dávali československou a vůbec cizí svobodu na první místo a tu svoji až na druhé. Ale právě ta naše vnitřní svoboda, naše potřeba žít v souladu se svědomím a zbavit se toho studu, to nás přivedlo na náměstí. Takže neříkejme, že se něco stalo kvůli Československu. A když už o tom mluvíme: stalo se to vlastně kvůli těm, kteří do Československa poslali armádu.

Máte pocit, že současná ruská společnost vaše činy chápe a že je dostatečně ocenila? Psychiatři z moskevského Serbského institutu, kteří vás poslali za mříže léčeben, dál spokojeně sedí na svých místech.
A co by taky dělali? Sedí tam a čekají na penzi. Pan Morozov, který byl v našich případech předsedou psychiatrické komise, tam dokonce pracuje i přes důchodový věk. Ať si to srovnají se svým svědomím. Myslím, že ani po smrti nebudou mít klid.

A co ruská společnost jako celek?
Myslím, že aktivnější část lidí se o komunistické dědictví začala zajímat ještě koncem osmdesátých let. Potom, v devadesátých letech, se v té činnosti docela aktivně pokračovalo, i když spíš v odborných kruzích. Společnost Memoriál a další nevládní organizace, které se minulostí zabývají, udělaly obrovský kus práce. Šlo o obnovení paměti a to se povedlo. Většinovou společnost to ale nezajímá. Možná proto, že současný život je složitý. Nebo zas příliš lehký. Všichni mají prostě jiné starosti.
Od roku 2000, tedy nástupu Vladimira Putina k moci, se navíc opět cíleně zapomíná. Ne sice otevřeně, ale tiše a koordinovaně. Stalin není přímo vychvalován, ale ani zatracován. S minulostí se vypořádala jen malá část ruské společnosti. Lidé se pokoušejí informace předávat dál, ale v celé té atmosféře je těžké sdělovat fakta tak, aby zněla přesvědčivě. A zároveň na lidi netlačit, nevnucovat jim nepříjemné věci. Nevím, naděje umírá poslední. Vyrůstají nám děti, které už se narodily v Rusku, ne v Sovětském svazu. Třeba to změní oni, třeba se k nim informace nějak dostanou. Šance je ale malá a mně to velice mrzí. "Zkušenost sama sebou nikoho nespasí," zpívá Alexandr Galič. A natož nedbání zkušenosti – to teprve nespasí!

Bavila jste se někdy o svém činu z roku 1968 se svými dětmi? Co na to říkaly?
Bavila. Děti mi vždycky řekly, že jsou na mně hrdé.

Autor je moskevským zpravodajem České televize.