V Itálii začaly volby. Třetina lidí váhá

Italská předvolební kampaň skončila, v sobotu už byla politická propaganda zakázána. Hlasuje se od nedělního rána do následujícího dne, voliči se potom dozvědí výsledek nejpozději v pondělí večer.

Šéf pravicové opozice, jedenasedmdesátiletý Silvio Berlusconi, stejně jako jeho dvaapadesátiletý protivník Walter Veltroni, absolvují v těchto dnech opravdový maraton. Stihli shromáždění ve více než 100 provinciích země. Magnát Berlusconi prohlašuje, že vítězství je jisté. Veltroni kontroval, že každým týdnem se odstup snižoval.

Zhruba 30 procent voličů ale zůstává nerozhodnuto a neví, zda vůbec půjdou volit. To je v Itálii s tradičně vysokou volební účastí značně neobvyklé. Proč tentokrát tolik lidí váhá?

Rozčarovaní voliči

Hlavním důvodem je nepochybně volební zákon, který Berlusconi prosadil v roce 2005. Úprava poskytuje stranickým sekretariátům absolutní moc nad výběrem kandidátů. Takže volič může zvolit stranu, ale nemá možnost si vybrat kandidáta.

Podívejte se na dvojici hlavních soupeřů - ZDE

Jak Italové řeší rozčarování z politiků - ZDE

Dva novináři z deníku Il Corriere della Sera loni napsali knihu La casta (Kasta), v níž detailně dokumentovali privilegia i mazané nápady 300 tisíc lidí, kteří se na Apeninském poloostrově živí politikou. Knihy se prodalo přes milion výtisků - to výmluvně dokumentuje slabou popularitu politiků.

Itálie prožívá vleklou hospodářskou i sociální krizi a na zázraky už nikdo nevěří. Ani Berlusconi, který již patnáct let dělá z optimismu cement své politické aktivity.

"Když pomyslím na to, co mě čeká po vítězných volbách, téměř se mi třesou kolena," prohlásil.

Velké výzvy

Před jakýmkoliv vítězem bude stát několik naléhavých úkolů - především reformy, které zemi opět uvedou do pohybu. Ty je ale možné prosadit jen proti tvrdošíjnému odporu těch, jimž tyto reformy sáhnou do kapsy.

Skepse italských voličů vyplývá ze špatných zkušeností posledních patnácti let: žádné vládě se reformy nedařilo prosadit.

Italové mají pocit, že chudnou. Nedávno je šokovala zpráva, že průměrné čisté mzdy nejen španělských, ale i řeckých zaměstnanců jsou vyšší než jejich.

Problém je v tom, že mimo vysokých daní platí jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec obrovské příspěvky na nemocenské a důchodové zabezpečení. S tím, že hlavně nemocenská péče není často na nezbytné úrovni.

Učitelé, státní úředníci, policisté i dělníci si stěžují na nízké platy a během čtvrtého týdne měsíce musejí hodně šetřit, anebo sáhnout do úspor.

Silvio Berlusconi

Politická kariéra: v roce 1994 poprvé zvítězil ve volbách; po sedmi měsících podal demisi. Vítězství zopakoval v roce 2001; ve volbách v dubnu 2006 utrpěla jeho koalice Dům svobody těsnou porážku s Prodiho koalicí levého středu, v nadcházejících předčasných volbách je favoritem.

Rodina: v roce 1965 se oženil s Carlou Dall'Ogliovou (mají dvě děti - Marinu a Piersilvia; druhou manželkou se v roce 1990 stala Veronika Lariová.

Ostatní: V roce 1986 se stal majitelem fotbalového klubu AC Milán. Trvalý střet zájmů do kterého se dostával v čele kabinetu jako vlastník mediálního a finančního impéria, legalizoval kontroverzní normou. Také mediální zákon je mu střižený na míru. Kontroverzní politik čelí řadě obvinění souvisejících s jeho majetkem. Je třetím nejbohatším mužem Itálie.

Walter Veltroni

Politická kariéra: s komunisty začal sympatizovat již jako teenager; v roce 1973 vstoupil do Italské komunistické strany; byl ministrem kultury a vicepremiérem v první Prodiho vládě (1996 až 1998); stal se římským starostou (červen 2001 až únor 2008; v říjnu 2007 se stal šéfem nové velké levicové formace - Demokratické strany.

Rodina: ženatý, s manželkou Flavií mají dcery Martinu a Vittorii

Ostatní: Je charizmatickým politikem, hlásícím se k umírněné levici. Jeho vzorem je americký demokratický kandidát na prezidenta Barack Obama, s nímž se seznámil v roce 2005 a napsal úvod k jeho autobiografii. Představuje se také jako kandidát "změny". Dosud není zatížen aférami. Umí jednat s médii, ke zvýšení image využívá kontaktů s hvězdami showbyznysu. Pod jeho vedením se zrodil v Římě filmový festival.

Italové si lámou hlavu, jak nepodléhat depresi

Italové jsou známí jako lidé milující krásu, dobré jídlo i pití a rychlá auta. Je pravda, že jim chybí disciplína, ale vynahradí si to improvizací a nápaditostí, obzvláště v kritických situacích.

Ani tentokrát někteří z nich nezklamali. Současný volební zákon je již přes dva roky podroben drtivé kritice: v posledním parlamentu zabránil vytvoření pevné většiny v Senátu a navíc dává partajním sekretariátům absolutní moc nad výběrem kandidátů.

Takže když se stranickému tajemníkovi nelíbíte, dá vás na 50. místo na kandidátní listině a máte jisté, že vás nikdo nezvolí. Když se naopak může spolehnout, že ho podpoříte, i když si myslíte pravý opak, jste v žebříčku do desátého místa a zvolení máte skoro v kapse.

To mnoho lidí značně otrávilo, protože si poprvé od roku 1945 začali říkat, že jejich hlas vlastně nemá žádnou váhu.

Nejít hlasovat je ale většině Italů hodně proti srsti, protože jim v roce 1946 tehdejší premiér Alcide De Gasperi po dvacetileté fašistické diktatuře vštípil, že "svobodné hlasování není pouze demokratické právo, ale i občanská povinnost". Navíc je každý Ital přesvědčen o tom, že "když nebudu volit, oni (tedy politikové) si vůbec budou dělat, co chtějí". A několik dní před hlasováním mnoho lidí neví, jak hlasovat.

Levicově orientovaní voliči jsou zklamáni Prodim, který na ně uvalil obrovské daně a po dvou letech, když se měly vidět první plody obětí, padl a zmizel ze scény.

Mnozí pravicově orientovaní voliči jsou zase unaveni patnáctiletým kejklířstvím televizního magnáta Berlusconiho, který jim toho hodně slibuje a jen máloco skutečně dodrží.

Jak tedy ze situace ven? Cestu popsal v geniálním úvodníku milánského Il Corriere della Sera bývalý profesor Columbia University a politolog Giovanni Sartori.

Jediný způsob, jak otřást cynicky otrlými italskými politiky, je tzv. "voto disgiunto", jinými slovy hlasovat například pro tzv. pravici ve sněmovně a pro tzv. levici v Senátu.

V italském systému má Senát stejné pravomoci jako sněmovna. Kdyby podobným způsobem hlasovalo několik milionů voličů, tak by se stalo, že v obou komorách parlamentu bude odlišná většina. A tato remíza by podle Sartoriho mohla být jediný způsob, jak politiku přinutit k drastickým reformám, které jsou nutné.

To vše vypadá jako nepovedený vtip. Ale když se uváží, že je to úvodník nejdůležitějšího italského deníku s více než 750 tisíci výtisky denně, je zjevné, jak hluboká je krize na Apeninském poloostrově.